Archiv pro měsíc: Únor 2016

Konstruktér a svařování I.

Úvod do současného stavu v oblasti navrhování svařovaných konstrukcí

V současné době (2016) není v české odborné literatuře s problematikou svařování pro konstruktéry a v oblasti navrhování svařovaných konstrukcí dostupná aktuální a moderní literatura. Tuto situaci plně reflektuje současné vysokoškolské studium, které převážně odkazuje na tituly z období let 1960 až 1989 a jen pozvolna vznikají zpravidla skromné učební texty a vysokoškolská skripta pro oblast navrhování svařovaných konstrukcí a technologii svařování - témata, která spolu úzce souvisí a musí být chápána komplexně.

Situace je o to složitější, že od poloviny devadesátých let je ČR zapojena do postupného přechodu na normativní základnu EU. Původní normy ČSN, ČSN-SEVT musí být všude, kde jsou v konfliktu s přejímanými standardy EN, zrušeny. Ani samotné normy EN nejsou stabilní oblastí a dochází k jejich vývoji a změnám. Z počátku přechodu na normativní bázi EU byly přejímány normy evropské jako ČSN EN, výjimečně přímo normy mezinárodní ČSN EN ISO nebo některé normy ČSN dokonce byly revidovány ve snaze učinit je kompatibilní s EN – ty jsou označovány původním ČSN. V posledním období se však přechází v mnoha oblastech z již převzatých norem EN na normy mezinárodní (EN ISO).

Pro zajímavost dodejme, že v oblasti navrhování svařovaných konstrukcí a komponent, od ocelových stavebních konstrukcí (ČSN EN 1990), přes kovová potrubí (ČSN EN 13480) po tlakové nádoby (např. ČSN EN 13445) a kotle (např. ČSN EN 12952, 12953) však mezinárodní normy zpravidla nejsou.  Uvedený stav včetně faktu, že řada evropských norem je nově vypracovávána a kompilována z různých národních norem a předpisů a obsahuje mnohdy ve svých prvních vydáních mnoho chyb, nepřesností, rozporů a nedostatků (o kterých se veřejně mnoho či spíše vůbec nemluví) rozpoutává potřebu rozsáhlých revizí již vydaných norem a stav je v plném a neustálém proudu změn, revizí a nových vydání, mnohdy vydaných v ČR jen v původním anglickém jazyce. V takovémto prostředí se pak jakákoliv odborná literatura stává velmi rychle zastaralou, pokud bude obsahem konkrétní způsob navrhování dle platných norem v době vydání literatury.

Je tedy obtížné zpracovat dokument nebo odbornou literaturu, která by byla dobrým základem pro vzdělávání současných projektantů, konstruktérů a technologů v ČR, uvedou-li se informace a odkazy na aktuálně platné normy, neboť jeho aktuálnost nebude dlouhodobá. V souvislosti s až hektickým obdobím, které Evropa zažívá v oblasti normalizace jsou ustanovována různá přechodná období po která platí původní normy, popřípadě jsou či byla období, kdy platily staré i nové normy současně (při zavádění předběžných Eurokódů v ČR). Přechodná období musí být jasně definovaná, aby výrobce mohl zvolit správné normy, má – li dosáhnout prohlášení o shodě výrobku s platnými technickými předpisy.

S ohledem na výše popsanou situaci tak dostupnost moderní odborné literatury o projektování a navrhování svařovaných konstrukcí v českém jazyce není optimální, řečeno mírným jazykem. V zahraničí je tato situace o poznání lepší. I přes průběžné změny evropských technických norem je vydávána literatura s problematikou navrhování svařovaných ocelových konstrukcí či tlakových nádob dle tzv. Eurokódů a literatura z oblasti metalurgie svařování apod.

K oblasti technické normalizace se přidává ještě oblast legislativní, která je oblasti technické normalizace nadřazena (např. bývalá směrnice PED, která od roku 2016 má již nové přepracované vydání včetně nového označení). Konstruktér/projektant si musí být těchto stále probíhajících změn plně vědom při zpracovávání projektové dokumentace a zpracovávání technických specifikací či technických podmínek na zařízení, jejich komponenty a hutní polotovary. Technické normy jsou na obecné úrovni sice nezávazné, nicméně právě legislativa některé z nich „zazávazňuje“. Další technické normy pak stanovuje zpravidla projektant v úvodním či prováděcím projektu. Takto stanovenými normami je následně nutné se řídit a dodržet je v etapě tvorby konstrukční dokumentace a technické přípravy výroby/montáže.

V situaci popsané výše jsou příspěvky jen pouhým úvodním seznámením se s problematikou navrhování svařovaných konstrukcí, stavící na dodnes kvalitní odborné české literatuře doplněná o soudobou rozsáhlou zahraniční literaturu a samozřejmě na osobní zkušenosti z navrhování a výroby svařovaných SKK (systémů, konstrukcí, komponent).

Samostatnou kapitolou je aplikace moderní výpočetní techniky při řešení svařovaných konstrukcí, která je intenzívně nasazována do všech etap životního cyklu svařovaných konstrukcí od prvopočátečních návrhů a studií až po výrobu, montáž, provoz a servis a která mění do nedávna zažité způsoby navrhování i výroby.

Přístup konstruktéra k svařování, technicko – ekonomický ukazatel, moderní znalosti.

Konstruktér již při prvních návrzích se musí zaměřit na takovou konstrukci svařované konstrukce, která přinese maximální úsporu materiálu a bude rovněž možné minimalizovat náklady. Konstrukce se řeší na základě předběžného technicko - ekonomického zhodnocení a volí se optimální varianty.

Maximální ekonomický efekt má náhrada odlitků a výkovků svařenci, zvláště v kusové a malosériové výrobě – kde volba např. odlitků a výkovků pro malé série je ekonomicky v podstatě nereálná. Současně se bez procesu svařování nelze obejít v oblast sériové a masové výroby, kde je proces doprovázen vysokým stupněm robotizace, umožněným jednak větším rozšířením a dostupností průmyslových robotů ale současně i prudkým rozvojem v oblasti „staronových“ procesů svařování.

Mezi takové metody svařování patří např. svařování laserovým paprskem či plazmou, dále u „konvenčních“ metod, zejména svařování tavící se elektrodou v ochranné atmosféře aktivních či neaktivních plynů (metoda MIG/MAG), popřípadě trubičkovým drátem s nebo bez ochrany plynů – doplněné popřípadě o synergické linie a různé varianty pulzního svařování. Vrcholem nabídky moderních metod svařování v současnosti je využití moderních elektronických svařovacích zdrojů využívajících invertorové technologie a procesorem řízené charakteristiky svařovacího oblouku. Na druhou stranu nejmodernější konstrukční řešení zejména dynamicky namáhaných náročných konstrukcí v letectví, energetice, dopravě aj. se snaží minimalizovat počty svarových spojů, zbytková pnutí a jakékoliv materiálové nehomogenity. Eliminace počtu svarových spojů na kritických komponentech namáhaných tlakem anebo dynamicky má výrazný bezpečnostní efekt spojený s výrazným ekonomickým efektem, zejména v oblasti kontrol při provozu zařízení. Je tedy nutné, aby pracovníci v etapě projektování/konstruování svařovaných konstrukcí měli rozsáhlé znalosti současného stavu v oblasti rozvoje technologie svařování, v oblasti navrhování svarových spojů, v oblasti materiálového inženýrství, fyzikální metalurgie a mezních stavů materiálu, v oblasti korozního inženýrství, a v neposlední řadě měli zkušenosti z výrobní praxe - aspektu důležitého leč dnes široce opomíjeného.

Praxe z výroby a znalosti technologie výroby jsou nutným předpokladem pro projektanty/konstruktéry, mají-li jimi navržené výrobky být vyrobitelné s rozumnou výší nákladů a požadovanou funkcí a bezpečností svařovaného výrobku. Bohužel dnes běžný je případ, kdy projektanti/ konstruktéři jsou zaměstnanci jedné firmy a výrobu zajišťuje jiná, cizí firma a možnosti získávání zkušeností jsou tak pro projektanty/ konstruktéry ztížené a na druhou stranu přicházejí do výroby výrobní dokumenty s mnoha nedostatky z pohledu stanovení a následné zajištění všech požadavků na svařované konstrukce včetně klíčového propracování technologičnosti konstrukce. V lepším případě zkušený výrobce zasupluje méně zkušené projektanty/ konstruktéry a rozpracuje technologičnost a upraví konstrukční řešení ve vlastní výrobní dokumentaci. Takové řešení ja však spíše vzácnou výjímkou, neboť se s ním zpravidla nepočítá v rozpočtu daného projektu. Hrozí tak, že se vyrábí dle neúplné výrobní dokumentace nebo dle neúplné projektové dokumentace jak je zvyklostí u stavebních konstrukcí. Nejčastějšími chybami jsou: nezatřídění SKK, neuvedení stupňů jakosti svarových spojů, neoznačení nosných svarů, neuvedení rozsahu a druhů NDT, nedostatečné prokótování a uvedení tolerancí, nezakótované svarové spje, nepropracovaná technologičnost konstrukce, neuvedení druhu základních materiálů a hutních polotovarů, neuvedení požadavků na zajištění jakosti včetně svařování atd.

Současná úroveň znalostí v oblasti metalurgie svarových spojů, chování materiálů a rozvoj svařovací techniky umožňuje ekonomicky svařovat velkou část používaných kovových materiálů ve stavbě strojů a zařízení. Na základě dlouhého vývoje poznatků vědy a techniky a nových technologií svařování je běžně možné dosáhnout rovnocenných mechanických a speciálních vlastností svarového spoje a základního materiálu, které jsou rozhodující pro posouzení způsobilosti a spolehlivosti vyráběné svařované konstrukce-svařence. Ať již se jedná o „konvenční“ vlastnosti pevnosti a vrubové houževnatosti, nebo materiálové charakteristiky lomového chování materiálů, korozní odolnost, odolnost creepovému namáhání atd. V oblasti zařízení pracujících pod zvýšeným tlakem a za zvýšených teplot má toto stěžejní význam, jak dále bude upřesněno v části o strukturní stabilitě svarových spojů.

Jedním ze základních ukazatelů při volbě a optimalizaci svařovacího procesu musí být zohlednění zpravidla výrazného negativního dopadu vlivu technologie svařování a použitého svařovacího materiálu (je-li použit) do strukturní homogenity v oblasti svaru a teplem ovlivněné oblasti (TOO) a strukturní stálosti svaru a TOO během provozu a kde naopak platí pravidlo svarové spoje minimalizovat. Záleží vždy na charakteru konstrukce a tzv.vhodnosti pro daný účel. Není např. vhodné snažit se eliminovat svarové spoje u běžných ocelových konstrukcí „za každou cenu“, je však nutné si uvědomovat jejich rizika a vlastnosti. V dnešní době je technologie svařování výrazně zastoupena mezi výrobními technologiemi a neustále toto zastoupení roste. Svarové spoje se staly výrazným konstrukčním nástrojem ekonomického konstruování a nacházejí stále větší uplatnění ve strojírenství.

Maximální ekonomický efekt má náhrada odlitků a výkovků svařenci, zvláště v kusové a malosériové výrobě – kde volba např. odlitků a výkovků pro malé série je ekonomicky v podstatě nereálná. Současně se bez procesu svařování nelze obejít v oblast sériové a masové výroby, kde je proces doprovázen vysokým stupněm robotizace, umožněným jednak větším rozšířením a dostupností průmyslových robotů ale současně i prudkým rozvojem v oblasti „staronových“ procesů svařování.

Etapy výrobního procesu svařované konstrukce

Celý výrobní proces svařované konstrukce od jejího vzniku v projekci až po předání výrobní dokumentace do výroby a montážní dokumentace do montáže lze rozdělit dle charakteristického druhu práce do etap. Tyto etapy mají různý vliv na efektivnost výroby, technickou úroveň a parametry svařence, úsporu materiálu a výrobních nákladů. Budeme-li se držet zvyklostí v ČR, můžeme rozdělit tyto etapy na etapu úvodního projektu, etapu prováděcího projektu a etapu technické přípravy dodavatelů (technická příprava výroby/montáže).

Charakteristické dokumenty z jednotlivých etapa (projektování, navrhování, technická příprava výroby, montáže):

  • Projekční dokumentace - dispoziční řešení, specifikace zařízení, stanovení okrajových vstupních podmínek, stanovení aplikovatelných předpisů a norem a legislativních požadavků, vypracování plánů kvality, zpracování návrhových výpočtů…
  • Konstrukční dokumentace - detailní konstrukční řešení a výrobní výkresy, montážní sestavy, podsestavy, kusovníky (rozpisky materiálu), technické zprávy, návody k obsluze
  • Technologická dokumentace - výrobní a montážní technologické postupy, plány kontrol a zkoušek
  • Technologický vývoj a kvalifikace zvláštních procesů, zkoušky tepelného zpracování, svařování, obrábění, apod.
  • Výcvik a kvalifikace výrobního a kontrolního personálu

Vlastní výrobní etapa svařovaných konstrukcí se skládá zejména z následujících technologických činností:

  • Příprava materiálu, dělení materiálu
  • Příprava svarových ploch strojním obráběním, pálením, apod.
  • Příprava sestavy svařence, ustavení do vzájemné polohy, stehování
  • Svařován
  • Kontrola před, v průběhu a po svařování

Konečná etapa výroby/montáže se skládá zejména z následujících činností:

  • Kontrola kvality svarových spojů a celé konstrukce, tlakové zkoušky, konečné zkoušky, vyhodnocení produkčních zkoušek a předvýrobních svarových spojů aj. (dle plánů kontrol, kontrola a dozor nad výrobou musí být průběžné, po celý výrobní proces a vhodně stanovené)
  • Tepelné zpracování, je-li potřeba, včetně např. zdokumentování a vyhodnocení „svědečných“ kusů
  • Finální obrobení
  • Konečné povrchové úpravy, vyšší úroveň montáže
  • Spuštění zařízení, uvedení do provozu
  • Provozní sledování a zkoušky, monitorování stárnutí zařízení (ageing management), vyhodnocování spolehlivosti konstrukce, zpětná vazba pro další vývoj konstrukce.

Rozhodující vliv na efektivnost výroby má předvýrobní etapa - technická příprava výroby či montáže. Významný vliv na kvalitu pak má dodržení technologické kázně, kvalifikovaný a proškolený personál, aj. během výroby a montáže. Na technickou přípravu navazuje a souvisí logistika, materiálové zabezpečení, operativní řízení, tvorba cen a kalkulací,

Technická příprava výroby či montáže na základě výrobních podkladů (výkresů, technologických postupů) stanovuje požadované konstrukční provedení, postup a organizaci výroby, strojní vybavení, nářadí, nástroje, měřidla, přípravky atd.

Rozsah a hloubka zpracování technické přípravy výroby svařenců závisí na charakteru výroby (kusová, malosériová) a charakteru svařované konstrukce (ocelové stavební a technologické konstrukce, dopravní technika, tlakové nádoby, potrubí, aj.). Výše těchto nákladů na technickou přípravu roste s náročností svařované konstrukce a jejím klasifikování, zatříděním do vyhrazených zařízení atd.

Obecně nároky na technickou přípravu rostou jak co do požadované kvality tak do úrovně požadovaných inženýrských znalostí. Proto je nutné snižování pracnosti aplikací automatizace, výpočetní techniky a nových poznatků vědy a techniky. V oblasti kvality zpracování podkladů k projekční dokumentaci ve všech výše zmíněných etapách musí být výrazné a neustálé zvyšování odborné kvalifikace pracovníků a maximální využívání posledních poznatků vědy a techniky. V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout nutnost týmové práce a kvalifikovaného vedení pracovníků a týmů v oblasti projektování/konstruování svařovaných konstrukcí v úzké vazbě na profese technologů.

Výraznou roli v technicko-ekonomickém hodnocení má význam normalizace, který nejen že vede ke snížení nákladů ale v některých případech je jediným ekonomicko-technickým řešením svařované konstrukce. Není např. možné uvést na trh svařované konstrukce zařazené jako vyhrazené dle platné legislativy technických požadavků na výrobky, pokud by nebyly plně v souladu s požadovanými technickými standardy. V současnosti jde např. o směrnici PED pro tlaková zařízení (tlakové nádoby, potrubí, aj.) či legislativu v oblasti stavebních kovových konstrukcí.

Úvod do svařování I

Svařování je technologický výrobní proces, který má své výrazné zastoupení v průmyslu a mnohdy klíčové postavení ve firmě či podniku v různých etapách životního cyklu produktů od výroby polotovarů, odlitků, výkovků přes výrobu svařenců částí strojů až po opravné svařování provozovaných systémů. Použití procesu svařování a jeho různých metod má rozhodující dopad na náklady firmy.

Svařování je tzv. zvláštní proces dle terminologie normy ČSN EN ISO 9000. To znamená, že výsledky tohoto procesu nejsou snadno nebo vůbec měřitelné (verifikovatelné) na výstupu z procesu. Prakticky to znamená, že kvalita (jakost) nemůže být jednoznačně stanovena kontrolou hotového výrobku. Jakékoliv nedestruktivní kontroly hotového výrobku a tedy i svarového spoje mohou prokázat jen vyhovující kvalitu některých hledisek či kritérií. Bez hlubších kontrol spojených např. s destruktivní analýzou vzorku a provedení destruktivních normalizovaných nebo i experimentálních ověřovacích zkoušek tak nelze doložit definitivně požadované vlastnosti výrobku.

Aby tedy bylo možné zajistit technicky dostupným způsobem jakost svařovaného výrobku, je nutné mít definován celý proces s jednotlivými faktory majícími vliv na jakost v celé etapě tzv. životního cyklu výrobku. K tomu byla vydána řada norem ČSN EN ISO 3834, která tyto faktory definuje a "pomáhá" s tím, aby firmy proces svařování dostaly „pod kontrolu“. Pouhé citování normy bez hlubších znalostí procesního inženýrství však ještě nezajistí potřebný rozsah řízení procesu svařování. O něco lepším pomocníkem je pak norma ČSN EN ISO 9001, která obsahuje komplexnější, ale obecný popis postupů řízení procesů. Norma ČSN EN ISO 3834 klade důraz na druhou polovinu životního cyklu, tj. na etapu výroby. Etapu předcházející, kterou nazýváme etapou projektovou a etapou technické přípravy výroby s konstrukční fází, nechává norma téměř nedotčenou. Jen uvádí, že existuje etapa návrhu a konstrukce, která má být vzata v úvahu a je nezbytné zajistit potřebné kontroly v těchto etapách. Pří zorientování se v etapě konstruování a projektování nám může pomoci starší československá literatura z oblasti svařování, která si byla vědoma této rozhodující role etapy navrhování a konstruování v procesu svařování. Z moderní literatury je možné čerpat informace z literatury oblasti procesního a systémového inženýrství. Specifické aspekty projektován a konstruování svařovaných technických systémů, konstrukcí a komponent je však nutné hledat v odborné literatuře pro projektování a navrhování svařovaných ocelových konstrukcí, potrubí a tlakových nádob, která je opět dostupná spíše jen v cizojazyčném vydání.

Kdysi v legislativně ČSSR zavedený systém projektování tyto etapy dobře technicky popisoval: tzv. etapu úvodního projektu,  etapou prováděcího projektu a etapou technické přípravy dodavatelů. První dvě etapy definovaly činnost profese projektantů, jejichž výstupem byly technické dokumenty specifické pro tyto etapy - dokumentace úvodního projektu, dokumentace prováděcího projektu. Třetí zmiňovaná etapa technické přípravy dodavatelů byla vyňata z projektové přípravy. Co to znamená? Znamená to, že etapa konstruování a vypracování dalších nezbytných dokumentů pro výrobu (plány kontrol, technologické postupy, návodky, aj.), kdy vzniká technická dokumentace nutná pro výrobu (anebo montáž), není součástí ani úvodního ani prováděcího projektu. Tato hranice dnes není legislativně nastavena a vznikají tak mnohdy dohady a tom, v jaké etapě mají ty či ony typy dokumentu vznikat a nebo dokonce k jaké profesi přísluší. Vznikají tak běžně projektové dokumenty bez potřebných náležitostí výkresů výrobních a jsou používány přímo pro výrobu anebo montáž. Nebo v opačném případě vypracuje konstruktér výrobní výkresovou dokumentaci, která ale není ve shodě s projektovou dokumentací - vedoucí při přejímce nebo konečné zkoušce zpravidla k velkým potížím až k nemožnosti hotové dílo převzít. Hranice mezi projektováním a konstruováním není jednoznačně definována ani v současné cizojazyčné literatuře, nicméně z kontextu textů je ctěn systém dříve zakotvený v naší legislativě a popsán výše. Nasazená moderních softwarových aplikací pro tvorbu výkresové dokumentace rovněž smazává hranice. Pro konstruktéra odpovědného za výrobní dokumentaci není lehčí cesty, než jako vstup použít elektronické soubory projektových výkresů, ze kterých přímo vezme již projektantem vypracované modely a ty dále začne rozrkeslovat s ohledem na technologičnost a vyrobitelnost s přijatelnými náklady. To však vyžaduje přesné modelování již v etapě projektování.

Před tím, než začne konstruktér vypracovávat konstrukční řešení, probíhá etapa úvodního návrhu a specifikování požadavků projektu. Těmito požadavky a návrhem (projektem) se pak musí konstruktér řídit a jakékoliv odchylky vzniklé při konstrukci musí být zpětně zavedeny do úvodního či tzv. prováděcího projektu - aby nevznikaly tzv. neshody, systémomé neshody, procesní neshody. Jinými slovy, konstruktér dostane velice přesně stanoveny okrajové podmínky, jak vypracovat svařovanou konstrukci, jaké volit materiály, jaké volit kontroly v jednotlivých etapách, jaké požadavky klást na vlastní proces svařování atd. včetně seznamu technických norem, které požaduje projekt (projektant) dodržet.

Následné konstruování svařenců podléhá tzv. technicko ekonomickému zhodnocení. Konstruktér zpravidla definuje, zda se použije svařenec nebo jiná technologie – odlitek, výlisek, apod. Svařování má největší zastoupení v kusové výrobě a v souvislosti s rozvojem robotizace a nových vysoce produktivních procesů svařování stále více převládá i v sériové výrobě. Výroba svařence začíná tedy nejen u konstruktéra v konstrukční kanceláři ale již v předchozí etapě u projektanta a je nemyslitelné, aby se této etapy neúčastnil technolog, který zajistí vhodnost a technologičnost návrhu svařované konstrukce.

Životní cyklus svařovaného výrobku (systému, konstrukce, komponenty) se skládá z více etap na sebe navazující, respektive se prolínající. V současnosti je velmi často technologičnost svařovaných konstrukcí opomíjena a v konečném důsledku to vede k velkým potížím jak při výrobě tak zejména při následné přejímce hotové konstrukce zákazníkem.

Znalost jednotlivých etap procesu svařování a jejich návaznost a souvislosti je tak bezpodmínečnou nutností zvládnutí výroby svařenců a provádění svařovacích prací.

V současné době opět prochází svařovací technika a technologie výrazným a rychlým rozvojem díky pokroku v počítačově řízených technologiích. Tak, jak zrychleně probíhá rozvoj v oblasti elektroniky a počítačů, odráží se tento proces i v rozvoji nových technologií svařování. Tyto počítačem řízené technologie začínají nacházet své výrazné uplatnění jak ve svařovacích zdrojích, tak v moderních technologiích průmyslové robotizace svařování. Nedostatek pracovníků v oblasti svařování vede společně s dostupností robotizace pro malé podniky, k jejich velkému rozšiřování i do malosériové či dokonce kusové výroby se speciálními aplikacemi v menších podnicích a firmách.

Tento současný rozvoj mění dosavadní pohled na technologie, respektive procesy nebo metody svařování. Co bylo napsáno v odborné literatuře před dvaceti a více lety, přestává v některých oblastech platit. Metody svařování rozšířené před dvěma desetiletími se stávají zastaralé, neproduktivní, popřípadě se hodí na užší rozsah aplikací ve velmi specifických případech. Nové metody a postupy svařování přímo vyžadují specifická konstrukční řešení (ať již jsou to typy svarových úkosů, svarových hran) nebo specifické požadavky na kvalitu povrchu apod.

Současný stav v oblasti technologie svařování má svá pozitiva ale i negativa. Stav vede vedle dalších faktorů a okolností, jako je přechod z původních technických norem ČSN nejdříve na technické normy ČSN EN a později na ČSN EN ISO, k tomu, že v současnosti není pro zájemce o danou problematiku technologie svařování dostupná moderní česky psaná literatura. V omezeném rozsahu vznikají speciální texty – skripta – pro studenty speciálních kurzů pro technology svařování (v současnosti zastaralé anebo nedostupné) nebo přednášky a podklady k jednotlivým předmětům úzce související se svařováním a materiály na českých vysokých školách.

V minulosti běžné příručky pro svářeče dnes v podstatě neexistují. Jednoduché texty vydané pro tzv. základní kurz svařování, jsou opravdu jen základní jednoduché texty, které ze svářeče profesionála nevytvoří. Kdysi běžné učební obory „svářeč“ a technické obory, kde si učni „odnášeli“ do života absolvování několikaměsíčního kursu svařování a příslušná oprávnění ke svařování, jsou také minulostí. Dle současně platných norem pro kvalifikování svářečů nemá autorizované osoba nebo zkušební orgán ani právo žádat prokázání odborných znalostí svářečem. Situaci příliš neusnadňují velcí výrobci svařovacích zařízení vybavených moderními technologiemi a spousty funkcí, ke kterým v manuálech lze najít jen strohé základní informace k ovládání nikoliv však k aplikaci nových funkcí a možností zejména spojených s „on-line“ řízením svařovacího oblouku ať již je funkce nazývána jakkoliv různými výrobci svařovacích zařízení.

Situace v oblasti vzdělávání a přístupu k informacím v této oblasti svařování tedy není optimální. Při zpracování odborných textů z oblasti svařování je tak nutné vycházet vedle již historické československé, české a slovenské literatury zejména z cizojazyčné literatury. Příspěvky v této rubrice se pokusí poodhalit či zpřístupnit některé informace, které mohou pomoci jak projektantům a konstruktérům tak technologům a svářečům.